Svátek má: Berta

Politika

Velikost textu:

Vondruška: Je dnešní pravice pravicí a vlastenec zrádcem?

Vondruška: Je dnešní pravice pravicí a vlastenec zrádcem?

Občas si poslechnu nějakého politika. Ale v poslední době často nechápu, za koho vlastně, sportovním jazykem řečeno, kope. A kam skutečně patří jeho strana, píše Vlastimil Vondruška na svém blogu.

Vlastimil Vondruška
12. srpna 2020 - 07:20
 
To prosím není má neschopnost poslouchat a přemýšlet, to vyplývá ze současného zmatení pojmů a pokřivení politické morálky.

Dříve to bývalo jasné a přehledné. Před druhou světovou válkou hájila sociální demokracie střední městské vrstvy, národní socialisté spíše ty zámožnější a vzdělanější, komunisti proletariát, lidovci věřící, agrárníci venkov, živnostenská strana živnostníky, a společně šmahem bránili české zájmy proti Sudetoněmecké straně. Po roce 1948 to bylo ještě přehlednější, protože tu byla v podstatě jen jedna strana (se dvěma ocásky - lidovci a stranou socialistickou). Po sametové revoluci rostly strany jako houby po dešti, a skoro všechny měly stejný program, jímž byla likvidace komunismu a otevření dveří na Západ. Teprve privatizací došlo k určitému rozrůznění, nicméně rozdíly i tak byly spíše personální než myšlenkové. Ovšem zmizela „oborová specializace“ na určité společenské vrstvy, neboť skoro všechny strany chtěly velikášsky získat voliče napříč celým národem (což pochopitelně nejde).

To se v posledních letech ještě víc zkomplikovalo naším vstupem do Evropské unie. Politici a politické strany se od té doby ve veřejném a mezinárodním prostoru pohybují podle modelu Brownova pohybu (tak se nazývá náhodný pohyb částic v kapalině nebo v plynech). Politické myšlenky stále více ztrácejí srozumitelnost a logiku, samozřejmě s výjimkou osobních zájmů těch, kteří politiku „dělají“.



Naprosté zmatení vidím hlavně v tom, jak se různé politické směry definují. První nesrovnalost je v jednoduchém dotazu, kdo je levice a kdo pravice. Klasický liberálně demokratický kapitalismus pomalu mizí. Ekonomiku hospodářské soutěže nahrazuje státní direktivismus, který pod hesly sociálního smíru přerozděluje zisky ve prospěch chudých (nebo spíše nepracujících či neschopných se o sebe postarat) a živí stále větší počet byrokratů.

Od časů sametové revoluce u nás však platí, že to, co přichází ze Západu, je správné a dobré. Koncepce Evropské unie jsou prý moderní, pokrokové, a je tedy logické, že je hájí především „moudré“ strany, tedy pravicové, případně pravicově-liberální. Levicové toho nejsou schopny, protože jsou nezodpovědné a populistické. Tak se to říkává. A ten, kdo by snahy pravice odmítal, je zakuklený komunista a estébák. Jenže to je hluboký omyl.

Pravicové strany se chlubí svou „proevropskou“ orientací. Jenže co je „proevropská“ politika, tvrdě prosazovaná Bruselem? Pokud poctivě analyzujeme její reálný obsah, není to ve skutečnosti politika konzervativní a pravicová, nýbrž podle svých cílů koncepce neomarxistická a levicově-anarchistická. Co je pravicového na omezování státnosti a budování jednotné evropské společnosti klanící se destrukci rodiny a bránící úspěchu postavenému na individuálních schopnostech? To je přece podstata komunismu - beztřídní společnost rovných, bezpohlavních jedinců bez individuality, kteří slouží celku na úkor svého já. Dnešní politická opozice se mýlí. Nehájí hodnoty pravicové, ale více či méně levicové. Pravicové strany mají ke komunismu blíže, než vůbec tuší! Takže je to smutné, ale kdo tu vlastně hájí pravicovou politiku?


Druhý problém současné politiky je základní otázka - komu mají politici sloužit. Vypadá to sice jednoduše, volený politik by měl sloužit těm, kteří ho zvolili a platí ho svými daněmi. Jenže někdy to tak není. Pod vznešenými slovy se v dějinách mnohdy ukrývala faleš.

Vladaři méně významných zemí se vždycky snažili pohybovat na dvoře panovníků ověnčených mocí a slávou. Někdy dobrovolně, jindy z rozumu či přinucení. Ale protože šlo o jejich panství a majetek, současně se vždycky snažili získat něco pro svou zem.

Ve chvíli, kdy panovníky nahradily parlamenty a volené vlády, celé se to psychologicky změnilo. Politici sice dál hájili zájmy svých voličů, ale přece jen, už to nebyl jejich majetek. Naše politická reprezentace po sametové revoluci, mnohdy nezkušená a trochu i naivní, obdivovala západní „pozlátko“. Mnozí politici byli obluzeni tím, že mohli promluvit v cizím parlamentu, že s nimi jednali vlivní západní politici, poplácali je po zádech a slíbili pomoc při demokratizaci života u nás. A podlehli mnohokrát popsané fikci, jíž je naivní důvěra. Bezbřehá důvěra je v politice, zvláště té mezinárodní, jednou z největších chyb.

Za Rakouska-Uherska se výstižně hovořilo o „drobečkové politice“. Za bezvýznamné drobnosti podporovali staročeští politici Habsburky, bez ohledu na přání českého národa. Stejně tak podporoval kolaborantský Háchův režim hitlerovské Německo a poúnorový Gottwaldův režim komunistickou Moskvu. Vždycky se dávala přednost cizím zájmům před vlastním národem. Dnes se ve veřejnoprávních médiích a v proslovech kavárenských politiků hájí princip bezvýhradné poslušnosti Bruselu a idejím Evropské unie. Proč bychom nemohli mít vlastní názor, odlišný od bruselské byrokracie?

Základní otázka tedy zní, zda je opravdu českým politikem ten, který hájí zájmy Bruselu, zprostředkovaně tedy Německa, proti přání velké části nebo i většiny země, za niž byl zvolen. Technicky podle současného práva sice ano, ale je to morální? A jaký je důsledek? Znáte úsloví - zloděj křičí, chyťte zloděje? Kolik ošklivých jmen dostali ti, kteří hájí zájmy českého národa proti zájmům cizinců.

Politika by měla být kláním myšlenek, svobodným kolbištěm, v němž zvítězí ten, kdo nejlépe dokáže anticipovat zájmy lidu své země. A kdo dokáže hezká slova a bystré myšlenky proměnit ve skutky a realitu. To znamená, že by měřítkem měl být výsledek a nikoli to, co si o sobě politici sami myslí a co o nich říkají veřejnoprávní média a pochvalné či nenávistné komentáře na sociálních sítích. Dříve jsme poklonkovali Moskvě, teď Bruselu. Poklonkovat komukoli je špatně. Diktatura začíná ve chvíli, kdy se lidé musí povinně klanět jediné politické koncepci. Demokracie není jen v tom, zda můžeme do volební urny hodit lístek, ale také v tom, že se můžeme svobodně hlásit k politickým stranám, které nepoklonkují Bruselu. Ve chvíli, kdy to jiné politické strany ostrakizují, nevědí asi, co je demokracie.

Takže až se budete rozhlížet po naší politické scéně, udělejte si vlastní názor, kdo opravdu hájí tradiční hodnoty a kdo modernistické fantasmagorie, komu leží na srdci tahle země a kdo by ji nejraději rozpustil v kadlubu zvaném evropské hodnoty. Jistě, je to sice složitější, než jak to tady popisuji, ale někdy teprve zjednodušení bez frází může ukázat pravdu.

Slova jsou totiž mrcha a nic neumí lépe zatemnit skutečnost, než chytře volené věty, pokud dáváte předmětům a jevům jiné názvy, než jaké by si zasloužily. Abych to přiblížil známou situací. Muž sedí u televize, hraje se kopaná a soudce nařídil pokutový kop. V tu chvíli vstoupí manželka a žádá, aby manžel šel pomoci do kuchyně. Přeložte si jeho odpověď: „Jistě miláčku, už běžím.“

(rp,prvnizpravy.cz,vondruska,foto:arch.)