Svátek má: Felix

Komentáře

Zbyněk Fiala

žurnalista

Co s Fondem obnovy?

Chyba zničujícího škrcení, které nás dorazilo po finanční krizí 2009, se nemá opakovat.

Na koronavirovou krizi je nasazen obrovský Fond obnovy EU. Po pětidenních tahanicích Evropské rady v Bruselu skončil v kompromisní podobě – půlka úvěry a půlka granty. Neměl by sloužit jen k záplatování.

Ta krize teprve přijde. Když ponecháme stranou zdravotní stránku koronavirové pandemie, její hospodářské důsledky měly zatím charakter šokového nárazu, kdy fabriky se zastavily, ale po pár týdnech se lidé začali vracet do práce. To není konečný účet. Propady ekonomiky mohou dosáhnout i deseti procent HDP a nemusí navázat rychlé oživení.

Pandemie pokračuje, ve Spojených státech dokonce roste rekordním tempem a je na hranicích kontroly jako důsledek předčasných pokusů o přechod k normálnímu životu. Krizí je ke všemu víc. Připletla se do nich také Trumpova obchodní válka s Čínou a v Evropě ještě Brexit. A pak je tu nástup převratných technologických změn, které mohou lidi připravovat o práci stejným tempem jako virus, když jejich místa obsadí roboti s umělou inteligencí.


Pro nás je obzvlášť důležité, že roletu stahuje výroba spalovacích motorů. Zítra možná ještě neskončí, ale co bude pozítří? Zatímco se v Bruselu nocovalo, v Německu vypukl start elektromobility, když byl v pondělí konečně uveden na trh stěžejní Volkswagen na baterky. Model ID.3 je zatím nabízen za cenu lepší oktávie, ale má ambici strhnout masy podobně jako legendární brouk. Dvě pětiny ceny tvoří baterky a srovnatelnou porci nákladů činí software. Ceny obojího budou klesat, ale přesto je jasné, že na ocelárny, výrobce součástí a montéry toho zbyde o hodně méně.

Hybridní oktávka je už také konečně na trhu, ale zatím jde o krok do prázdna. Změna střev auta se musí promítnout do celé infrastruktury s nabíječkami, servisem, všudypřítomným datovým spojením a řízením provozu. Přitom nejde o kapric šílených vynálezců, nenažraných kapitalistů a samolibých bruselských byrokratů, ale spíše o zpozdilou reakci na další krizi, která je drsnější a vytrvalejší než nějaký virus. Rozvrátili jsme si klima. To je něco jiného než počasí. Mokré české léto dalo zapomenout na léta úporného sucha, ale zatímco u nás na jaře pršelo, v západní Evropě vládla vedra a třicítky se objevily dokonce na severu Sibiře a bezmála i v Norsku na polárním kruhu. Klimatická krize je skutečné nebezpečí, jehož dopad je možné nezodpovědně zlehčovat jen doté doby, dokud plně neudeří.

Elektrická auta klimatickou krizi zmírní, až budou napájena z obnovitelných zdrojů. Vyjdou zároveň vstříc další civilizační změně, demokratizaci ekonomiky, prolínání výroby a spotřeby, lokalizaci a sdílení. Může se tomu Česko vyhnout jen tím, že tvrdí, že to není (aspoň v dohledné době), a že momentálně máme jiné starosti? Například s prodloužením života naší osvědčené montovny a s výstavbou jaderných elektráren?

Fond obnovy EU zachoval objem 750 miliard euro, které po hádkách šéfů států unie dostaly jen jinou strukturu. Tyto peníze mají financovat obnovu a překonání všech zmíněných krizí. Mají financovat nejen pracovní místa v nejpostiženějších zemích (a taky těch nejutýranějších austeritou), ale zároveň mají usnadnit přechod ke klimaticky odpovědnému hospodářství a všudypřítomné digitalizaci. Dokážeme tyto zdroje využit?

Kdybych se držel jen prohlášení premiéra Andreje Babiše před odjezdem na bruselská jednání, máme z těchto peněz spíše strach. Je jich moc. Je tu nevyslovená obava, že urychlí nástup konkurence. Možná se ve světě něco děje, ale my jsme byli tak dlouho mimo hlavní proud, že nevíme přesně co. Navíc to nemáme pod kontrolou. Z automobilky Škoda, která dělá desetinu domácího průmyslu, odchází ředitel (prý zastiňoval nejvyšší šéfy VW) a nikdo neví, kdo přijde. Šéf oborů Povšík si v médiích stěžoval, že Mladá Boleslav nedostává nejmodernější techniku. Bodejť jo, na elektriku se tu zatím moc jezdit nedá. Česká vláda se chystá oslovit budoucnost prostřednictvím snížení spotřební daně na naftu.



Fond obnovy se svými 750 miliardami euro (pořízenými na finančních trzích) bude v nebližším období doplňkem sedmiletého rozpočtu EU ve výši nepatrně přes bilion euro (z daní). Je to důležitý krok ve vývoji EU ve chvíli, kdy se rozpadá tradiční atlantická struktura. Federální rozpočet Spojených států, které nám vyhrožují obchodní válkou, se pohybuje kolem 20 procent HDP, zatímco rozpočet volné konfederace EU bude nejbližší tři roky, kdy se spojí s Fondem obnovy, desetkrát menší než USA, a potom znovu – pokud se nic nezmění – dokonce dvacetkrát menší. Jenže tady mluvíme zároveň o manévrovacím prostoru malých zemí v časech šoků, ať těch symetrických (biti jsou všichni), nebo těch asymetrických (biti jsme my). Bez takového nárazníku můžeme být bezmocní.

Propojení rozpočtu a Fondu obnovy sníží váhu zemědělských dotací. To jsou peníze, které nejsnáze škodí. U nás se rozdělují z větší části na plochu, takže je jedno, jak to s půdou dopadne. Také v debatě o ekologizaci zemědělských dotací sypeme hlavně písek do soukolí. Je až komické, když zkombinujeme české výklady o hrůzách socialistického družstevnictví s nadšením, se kterým noví zemědělští zbohatlíci převzali jeho strukturu. Proto máme největší půdní celky v EU a nejmenší podíl využívání půdy přímými vlastníky. Produkují se suroviny na vývoz, dovážejí se potraviny. Vyvážejí se zvířata, dovážejí zbytky masa. S takovým hospodařením se pojí vysoká míra eroze, nízký obsah organických látek, vysoká zranitelnost suchem, chorobami, hraboši a kdovíco ještě. Vzpomínky na někdejší koloniální minulost blednou při hloubce dnešního zanoření do útrob zahraničních metropolí.

Finančně je to však výnosné, aspoň pro někoho. Cena orné půdy roste, ale její plochy ubývají, když na neúrodnějších polích v rovině rostou hlavně placaté stavby logistických center. V takovém zemědělství, které zná jen obilí, řepku a kukuřici do bioplynky, je málo práce. Málo práce je i v automatizovaných tisícihlavých kravínech nebo vepřových či drůbežích koncentrácích. Je to placeno o pětinu hůř, než je průměr národního hospodářství, proto to nikdo nechce dělat a lidi na venkově stárnou a mizí.

Opravdu bychom ani tohle nechtěli změnit?

Články o EU v českém tisku se obvykle koncentrují na bruselské násilí a přezíravost velkých členských zemí. To je tak naléhavý problém, že už se nedostane na to, co je ještě horší - a co jsme si udělali sami. Sami jsme vlezli do chomoutu levné kolonie, která čeká na cizí zakázky za nadiktovanou cenu. Sami jsme se vzdali reálné demokracie ve prospěch velkých zájmů hrstky miliardářů. Krize a technologické zvraty, které teď ve světě probíhají, mohou naši situaci zhoršit, nebo naopak zlepšit, záleží, jak k tomu přistoupíme. Daly by se k tomu využít i evropské peníze, ale možná dáme přednost tomu, aby jen přitížily našim dluhům.

Zbyněk Fiala